Na Krymu od pradávna žijící karaimové nemohli po dlouhou dobu v důsledku mnohých nepříznivých událostí obohatit svůj život učeností, ani obchodní či veřejně prospěšnou činností.
Za pozornost stojí skutečnost, že v době kdy již karaimové Východu získali v učeném světě věhlas, se na Krymu neobjevila ani jedna osobnost hodná pozornosti a schopná zanechat po sobě něco budoucím generacím.

Z tohoto důvodu je velmi obtížné najít na karaimském hřbitově v Jóšafatově (Jehošafatově) údolí poblíž Čufut Kale (kde se nachází náhrobní kameny starší než tisíc let) náhrobek z této doby, který by hlásal, že je v daném hrobě pochován učenec (*) nebo významná osobnost veřejného života.

(*) První nápis tohoto typu pochází z roku 958 občanského letopočtu a nachází se na náhrobním kameni Jákova ben Moše.

Absence podobných nápisů měla své historické příčiny.

Každý kdo se alespoň trochu zajímal o dějiny Krymského poloostrova, ví, že byl od starověku vystaven nájezdům hord divokých asijských národů; Skytů, Tatarů atp. a invazím Řeků a Janovanů.

Země byla neustále zbarvena krví, obyvatelé země umírali a jejich domovy byly ničeny.
Snad nejvíce ze všech obyvatel Krymu trpěli karaimové; často museli opustit své domovy a svůj veškerý majetek, uprchnout do lesů a jeskyň, a zachránit si útěkem holý život.
Za úkryt jim většinou sloužily jeskynní komplexy Čerkes Kermanu, Inkermanu a dalších horských oblastí Krymu.
Nebezpečí často přetrvávalo roky a život v úkrytu se stal nezbytným.
Dokonce i poté, co se situace na Krymu uklidnila, se většina karaimů, v obavě z nejisté budoucnosti, do svých původních domovů nevrátila.

Život (krymských) karaimů se podobal životu na úpatí sopky; těžké podmínky neumožňovaly duchovní rozvoj ani společenský život.
A to je důvodem, proč se nedochovaly žádné dokumenty, které by pomohly osvětlit temnotu halící minulost našich dávných předků žijících na Krymu; dochovaly se pouze kameny a skály.
Nicméně i tyto kameny, navzdory tvrzení našich nepřátel, dokazují naší dávnou přítomnost na Krymu.
Proto nám nově vznikající vědní obory jako paleografie či epigrafika, zkoumající náhrobní kameny, zcela jistě v blízké budoucnosti poskytnou mnoho užitečných informací.

Pod tatarskou nadvládou byli naši předkové ponižováni, uráženi, pokořováni a týráni, přesto se jim žilo relativně lépe než v předchozích dobách.
Poté co (tatarští) chánové dobyli Krym, nastolili pevnou a stabilní vládu; hranice byly zabezpečeny a vojsko skvěle organizováno.
Nově vzniklý chanát byl schopen účinně odolávat nájezdům nepřátel; plenění, drancování a loupení již nebylo tak časté.

Obyvatelstvo Krymu získalo pocit bezpečí a začalo vést normální život.

Dobré bylo i to, že krymští chánové nezasahovali do soukromých ani náboženských záležitostí svých poddaných, pokud se nesnažili obracet muslimy na svou víru či neuráželi státní náboženství (islám).

Pocit bezpečí získali i karaimové; nastala doba vhodná pro studium a vzdělávání (karaimských) dětí; problém byl ale v tom, že na Krymu nebyl (mezi karaimy) nikdo, kdo by se tohoto zhostil, neboť téměř všichni byli negramotní; dokonce i karaimští předáci byli pologramotní, byli taktak schopni odříkat modlitby.

Neznalost Zákona dosáhla takového stupně, že manželství s jinověrci bylo považováno za přípustné.
Komunitě hrozilo sebezničení.
A v této kritické chvíli seslal (krymských karaimům) Bůh zachránce z Persie.

V hlavním městě Persie založili přesídlenci ze zaniklých východních komunit novou (karaimskou) komunitu.

V Persii se karaimům žilo dobře, těšili se přízni panovníka i lidu.
Nikým neutlačování karaimové bohatli a intelektuálně se rozvíjeli.
Karaimové byli povoláváni do státní správy; občas se některým z nich podařilo získat ve státní správě vysoký post.
Například karaimská rodina Čelebi zastávala po dlouhá léta vysoký post u dvora a byl jí udělen knížecí titul.

Poslední představitel tohoto slavného rodu, kníže Josef, byl šáhovými dvořany křivě obviněn ze zrady a následně (na šáhův rozkaz) sťat; jeho nevyčíslitelné bohatství bylo zkonfiskováno.

Hlas jeho nevinně prolité krve zněl pronikavě k nebi a odporní pomlouvači byli brzy spravedlivě potrestáni.
Sedm let po popravě začali opět dvořané vůči sobě intrikovat a oslepeni nenávistí se začali před šáhem vzájemně obviňovat z prolití nevinné krve knížete Josefa.

Šáha slova dvořanů vyděsila, vydal proto příkaz aby bylo zahájeno šetření a aby mu byly předloženy přesné a pravdivé informace; vyšetřování prokázalo nevinnu popraveného.
Šáh si uvědomil, co způsobil, a aby ulevil svému svědomí a aby zmírnil důsledek svého unáhleného rozhodnutí, nařídil biřicům (sloužícím v hlavním městě) najít jakéhokoli (byť i vzdáleného) příbuzného popraveného knížete, kterému by bylo možné vrátit ze státní pokladny konfiskované bohatství.

Z kdysi početné rodiny nevinně popraveného se zachránil pouze jeho třináctiletý syn Sinan.
Tomu se v době pro jeho otce a rodinu tak katastrofické podařilo uprchnout a ukrýt se u stavitele, který postavil palác knížete Josefa a který byl za své stavitelské dílo štědře odměněn.
Sinan strávil v domě vděčného stavitele sedm let a za tuto dobu se od svého hostitele naučil stavitelskému a sochařskému umění.

Když se stavitel od biřiců dozvěděl, že se hledá Josefův příbuzný, kterému by bylo možné předat konfiskované dědictví, odvedl zachráněného mladíka k šáhovu dvoru, kde šáhovi vyprávěl příběh o záchraně Sinana, posledního potomka knížecího rodu.
Poté co vládce stavitele královsky odměnil a propustil domů; Sinana nechal u svého dvora.

Vládce Sinanovi nabídl, že ho může požádat o cokoli, Sinan ale žádal pouze navrácení legitimního dědictví; vše ostatní odmítl.
Jeho žádosti bylo vyhověno, navíc mu byly uděleny pocty a výsady náležící jeho otci, a získal stejné postavení u šáhova dvora, jaké měl jeho otec.
Sinan měl ale stále na paměti osud svého otce, a proto se všech výsad a poct se vzdal; požádal šáha, aby mu umožnil, usadit se na Krymu spolu se svými příbuznými.

Šáh ale povolení k přesídlení nevydal; po roce Sinan šáha znovu požádal o přesídlení a ten již jeho žádost nedokázal odmítnout; šáh poskytl Sinanovi doporučující dopis adresovaný bachčisarajskému chánovi Mengli Gerajovi a vyslal karavanu s ozbrojenou eskortou, aby ho na Krym doprovodila.

Sinan později známý jako Baj * Chodža ** se na Krymu usadil v Čufut Kale.

* Baj - tímto titulem byli označováni do bolševické revoluce v roce 1917 ve Střední Asii, Kazachstánu, Jakutsku, Altaji, atp. vlastníci rozsáhlých pozemků či stád (de facto velkostatkáři), tento titul byl užíván i kazaňskými a krymskými Tatary, Baškiry a částečně byl užíván i na Kavkaze - poznámka překladatele.

** Chodža v perštině znamená pán - poznámka překladatele.

V Čufut Kale se usadili i všichni jeho příbuzní a deset učitelů, kteří spolu s nimi přijeli na Krym v roce 1500.

Ihned pro příjezdu se Sinan představil chánovi a předložil mu doporučující dopis od šáha.

Chán od prvního setkání projevoval vůči Sinanovi svou přízeň, ten získal u chánova dvora stejné postavení, jaké mu chtěl udělit šáh; navíc když se chán dozvěděl, že je Sinan stavitel, podřídil mu všechny stavitele, sochaře a cech kameníků.

V té době se nacházelo sídlo chána ve vesnici Eski Jurt poblíž Bachčisaraje.
A protože se chán Mengli Geraj (Girej) rozhodl přestěhovat do Bachčisaraje, bylo tam nutné postavit palác.
Chán pověřil Sinana, aby vytvořil plán paláce a aby dohlížel na stavební práce.
Sinan se do práce pustil odvážně, nádherný (do dnešní doby stojící) bachčisarajský palác byl postaven podle jeho návrhů a pod jeho přímým dohledem (dokončen byl v roce 1503).
Železné dveře místnosti, kterou proslavila poema Alexandra Puškina Bachčisarajská fontána, zdobil ornamenty a úryvky z Koránu samotný Sinan.