Ze všech stran se mu hrnuly dary.
Bylo zvykem, že se obřad uvedení exilarchy k přísaze konal ve čtvrtek, a v sobotu téhož týdne proběhla slavnostní bohoslužba, které se nový exilarcha účastnil.
V synagoze bylo umístěna zvláštní věžovitá tribuna, pokrytá a vystlaná drahocennými látkami, ve které kníže seděl podobně, jako králové domu Davidova sedávali v Chrámu.

Do synagogy exilarchu doprovázela četná družina.
Poté co kníže zaujal místo na tribuně, přišel k němu na tribunu představitel surské akademie, poklekl před ním na jedno koleno a usadil se po jeho pravici.
Pumbeditský gaon učinil totéž, a usadil se po jeho levici.

V závěrečné modlitbě se zmiňovalo jméno nového exilarchy, pronášela se zvláštní požehnání novému knížeti, gaonům, shromáždění a dalším.
Pak se slavnostní průvod vracel ze synagogy do sídla exilarchy, kde byla připravena honosná hostina pro hodnostáře, významné osobnosti a vysoké úředníky; hostinou obřad uvedení nového knížete exilu končil.

Náklady na provoz úřadu exilarchy byly hrazeny ze zvláštních daní.
Kromě toho měl exilarcha pravomoc vybírat daně v komunitách, které spadaly pod jeho jurisdikci; výběrčí daní měli plnou podporu úředníků chalífátu.

Na tento vysoký post měl nastoupit Anan, a to nemohlo nechat v klidu jeho nepřátele.
Zcela oprávněně se obávali, že by Anan po svém jmenování exilarchou mohl podkopat základy Talmudu a zavrhnout ho.

Ananův strýc Šalamoun zemřel bezdětný, a tak měl na trůn exilarchy nastoupit podle pravidel nástupnictví syn Šalamounova bratra David, který měl dva syny: Anana a Ananju.
Trůn exilarchy přecházel na nejstaršího v rodě, existovaly ale případy, kdy byl vybrán mladší člen rodu, pokud byl významnější, váženější a ctihodnější než jeho starší sourozenec.
Ačkoli byl Anan právoplatným dědicem trůnu exilarchy, jemu nepřátelští přívrženci starých pořádků podporovali jeho mladšího bratra, přejmenovaného na Achoraj.

V čele nepřátel Anana stáli dva bratři: r. Dodaj a r. Jehudaj; první byl hlavou pumbeditské a druhý surské akademie.
Příznivci Anana ale nebyli bezmocní; Anan měl mnoho příznivců a podporovalo ho mnoho vlivných lidí.
Anan tak ve volbách zvítězil a nastoupil na trůn.

Z pozice svého úřadu začal Anan energicky šířit a propagovat své myšlenky, čím se stal velmi nebezpečným pro přívržence učení Talmudu.
Anan se striktně řídil literou Zákona a plnil přesně jeho přikázání; a nešetřil ani své přívržence, pokud zjistil, že nežijí v souladu se Zákonem.

Protože Ananův hlas nebyl pouhým hlasem volajícího v poušti, podařilo se mu silně podkopat důvěru lidu v Talmud.
Tím se ale samozřejmě zvýšil počet nepřátel, kteří usilovali o jeho zničení.
Anan byl před chalífou svými nepřáteli obviněn z hereze, z úmyslu vydat nový náboženský zákon a z úmyslu ustanovit se králem Izraele.
Po tomto křivém obvinění byl Anan chalífou zbaven své hodnosti, uvězněn a odsouzen k trestu smrti oběšením.
Rozsudek byl vynesen v neděli a vykonán měl být v pátek následujícího týdne.
K vykonání rozsudku trestu smrti oběšením ale nakonec nedošlo, neboť se Anan dokázal obhájit.
Způsob jakým se Anan obhájil, popisují jednotlivé strany rozdílně.
Podle Ananových nepřátel podplatili příznivci odsouzeného exilarchy dvořany a důvěrníky chalífy, a touto cestou dosáhli plného zproštění viny.

Podle jeho přívrženců ale Anana zachránilo to, že byl uvězněn spolu s jedním muslimem odsouzeným k smrti za rouhání.
Tento muslim poradil Ananovi, aby se osobně obrátil na chalífu s žádostí o rozsouzení náboženského sporu se svými nepřáteli; touto cestou měl získat možnost dokázat svou nevinu.
Předmětem náboženského sporu měla být témata umožňující různý výklad.
Chalífa by jeho žádost nemohl odmítnout, neboť podle islámského zvyku má odsouzený k smrti právo požádat panovníka o splnění posledního přání, a v případě, že to okolnosti umožňují, by měl vládce odsouzenému vyhovět.
Anan učinil tak, jak mu muslimský spoluvězeň poradil, a jeho žádosti bylo vyhověno; jako předmět náboženské diskuze si Anan vybral téma Kalendář a určování dat svátků. 

Toto téma bylo dlouhodobě předmětem sporů mezi Ananem a jeho nepřáteli.

Do časů talmudistů rabana Gamaliela a Izáka Napacha stanovoval Izrael počátky měsíců a svátků podle měsíce ve chvíli jeho zrození, tj. podle přímého pozorování nového měsíce na obloze; první lunární měsíc nisan se stanovoval navíc na základě svědectví o nalezení dozrávajícího ječmene ve Svaté zemi.

Pokud dvanáctého měsíce lunárního roku nedozrával ječmen, nepovažoval se následující měsíc za počátek roku, ale stával se třináctým měsícem, rok se stával rokem přestupným.
Tímto způsobem se vyrovnával nahromaděný rozdíl mezi lunárními a solárními roky.

Pravidla pro stanovení prvního měsíce byla podřízena náboženskému obřadu přinášení prvotin ječmene do Chrámu, který probíhal vždy po sobotě Svátku nekvašených chlebů; padesátý den po tomto obřadu se slavil Svátek týdnů - Šavuot.

Protože v cizích zemích mimo Palestinu nemohlo být žádné z těchto ustanovení řádně vykonáno, ustanovil raban Gamaliel a Izák Napacha nový kalendář založený na stanovování počátků měsíců a svátků pomocí kalkulací.
Raban Gamaliel a Izák Napacha sestavili cyklus devatenácti let, z nichž bylo sedm přestupných a dvanáct běžných.
Přestupný byl třetí, šestý, osmý, jedenáctý, čtrnáctý, šestnáctý a osmnáctý rok cyklu.
Aby se vyloučila náhodná chyba, přikázali talmudisté Izraelitům žijícím mimo Palestinu přidat ke každému Mojžíšem ustanovenému svátku ještě jeden den. 
Dále pak stanovili pro každý svátek konkrétní dny týdne, na které mohl svátek připadnout, pokud svátek na tento konkrétní den nepřipadl, byl přeložen na nejbližší následující stanovený den.
Toto pravidlo se označuje jako דחיה.
Všechny tyto inovace vytlačily od nepaměti existující pravidla, a nemohly nebýt v rozporu s ustanoveními Mojžíše.

Ananovi nahrávala skutečnost, že téma stanovení počátků měsíců podle novoluní bylo muslimům velmi dobře známo.

Anan se v diskuzi střetl se svými nepřáteli, a dosáhl velkolepého vítězství, úplného zproštění viny a plné rehabilitace, bylo mu vráceno odebrané postavení a navíc získal přízeň chalífy. 

Krátce poté co očistil své jméno, se Anan dobrovolně vzdal trůnu exilarchy ve prospěch svého bratra Ananji.
Anan nabyl přesvědčení, že je potřeba své stoupence sjednotit v samostatném etno-konfesionálním společenství, oddělit je tak od talmudistů a zbavit je jha tradic Talmudu.
Představil svou myšlenku chalífovi a ten jí podpořil a schválil, navíc Ananovi povolil přesídlit do Jeruzaléma spolu s celým svým domem a se svými přívrženci.
Tímto způsobem proběhl druhý střet uvnitř Izraele.

Anan nechal ve Svatém Městě vystavět pro své souvěrce novou synagogu, která je finančně podporována všemi karaimskými komunitami jako svatyně - místo zrodu až do dnešní doby.

Souvěrci Anana ha-Nasi začali žít novým samostatným a nezávislým životem a přerušili vazby s rabanity.
Mezi talmudisty a následovníky Anana se rozhořela válka na život a na smrt.

Ananovi ha-Nasi je někdy připisován následující výrok: přál bych si, aby se všichni přívrženci Talmudu ocitli v mém žaludku; já bych si pak rozpáral břicho, a oni by zemřeli spolu se mnou (*).
Talmudisté ale Anana také nešetřili, z vyvýšených míst synagog proti němu a jeho synovi Saulovi vynášeli kletby חרם.

(*) Jak již bylo uvedeno dříve, na základě textů nezávislých arabských spisovatelů popisujících Anana, lze jen těžko uvěřit, že by se opravdu jednalo o jeho autentický výrok; spíše se jedná o jednu z mnoha pomluv pocházejících z nepřátelského tábora.

Myšlenky toho Luthera zapustily v Izraeli hluboké kořeny, neboť půda byla pro toto zakořenění již po dlouhou dobu připravena; v jeho prospěch hrála i skutečnost, že na židovských komunitách leželo těžké jho talmudistické vrchnosti.
Komunity byly zatíženy neúnosnými daněmi, a protože nebyly schopny tyto daně vybrat, byly vystaveny mnohému příkoří (*).

(*) Viz dále v popisu Sa'adji gaona.